2.Kapitola SPNO od pasu-Hanky
Ještě před tím, než jsem se přemístila do Anglie, jsem si nechala převézt peníze ze svého účtu do trezoru v Gringottově bance, abych je měla po ruce. Nevěděla jsem, odkud ani kde bych měla hledat, takže jsem se ještě jednou vrátila ke svým adoptivním rodičům. Koukali na mě docela překvapeně, když mě viděli, ale na moje otázky ohledně mé osoby mi a rodiny, odpověděli. Dokonce jsem se i dozvěděla, že moje adoptivní máma je kamarádka mojí pravé mámy, a že se ještě tak tři roky potom, co mě máma, Elen Lupinová, odložila pro mé vlastní bezpečí, se navštěvovaly.
S nesmírnou nervozitou jsem se přesně dva dny před koncem prázdnin přemístila do Anglie, respektive do jedné z prázdných ulic v Londýně. Od náhradní mámy, Carin LaTeasové, jsem věděla o Záchranném autobusu, který mě měl odvézt, kam budu chtít. Přemýšlela jsem o tom, jestli by vlastně nebylo lepší zůstat v Austrálii. Vůbec nevím, jak bych měla za rodiči přijít. Nemůžu tam přece naklusat, zazvonit a říct: Zdravíčko, jsem vaše dcera a rozhodla jsem se, že se k vám nastěhuju. To by asi fakt nešlo. Jenže žádný další způsob mě nenapadl. Navíc ještě musím vyřídit školní docházku, protože si potřebuju dokončit sedmý ročník, abych měla dokončený základní vzdělání. Jsem docela zvědavá, jak to za dva dny všechno stihnu.
Temná ulička mi naháněla celkem hrůzu zvlášť, když jsem kus od sebe uslyšela nějaký sípavý dech a přibližující se kroky. Přeběhl mi mráz po zádech, ale snažila jsem se, si zachovat chladnou hlavu, i když to šlo dost těžko, jelikož se mě zmocňovala panika a strach. Snažila jsem si vybavit postup, kterým se Záchranný autobus přivolává, ale v hlavě jsem měla úplně prázdno. Nebyla jsem sto se soustředit na nic, jen jsem strnule třeštila oči do tmy, odkud se zvuky ozývaly.
"Kdo je tam?" ozvalo se najednou chraplavě a dech toho jedince, kvůli kterému mě jímala taková hrůza, dovanul až ke mně. Ucítila jsem příšerný smrad a v zápětí třesk nějaké skleněné lahve, co dopadla na tvrdou zem. To mě vrátilo zpátky do reality.
Rychle jsem mávla hůlkou a za pár sekund se přede mnou objevil dvoupatrový Záchranný autobus a vystoupil z něj nějaký postarší průvodčí.
"Vítejte v Záchranném autobusu, nouzovém prostředku pro kouzelnický lid v..."
"To je v pohodě," přerušila jsem ho rázně ještě s náznakem strachu v hlase a omluvně se na něj usmála.
"Tak kam to bude, slečinko?" zazubil se na ni svým téměř bezzubým úsměvem a pomohl ji nastoupit do vozidla.
"Hlavně co nejdál odtud," vydechla jsem a s obavami pozorovala nějakou hromadu hadrů hned vedle smradlavého kontejneru plných odpadků, co se podle mého názoru pohnula.
"Samozřejmě," přikývl průvodčí, "Radši se posaďte, slečno. Ať si nenatlučete váš pěkný obličejíček." Raději jsem ho uposlechla a ten jeho rádoby kompliment pro jistotu ani neslyšela. Nějak nejsem na starší partie.
Letmo jsem se rozhlédla kolem, ale moc lidí tu nebylo. Nějaká, asi třicetiletá paní, seděla kousek dál ode mě a četla si noviny, asi v polovině byl nějaký starý šedivý pán a úplně na konci, kde byla pěti sedačka, seděli nějací tři kluci a něčemu se právě smáli.
Nevěnovala jsem jim moc pozornosti, ale podle mého zběžného průzkumu byli dva černovlasí a jeden plavovlasý. Docela byli i hezký, ale momentálně jsem na raňdění neměla ani pomyšlení. Přemýšlela jsem, jak to provést se školou a s rodiči. Možná by bylo lepší, kdybych nastoupila do Bradavic a až pak řešila rodinné problémy. Carin říkala, že tam má studovat i můj brácha, prý poslední sedmej ročník tak jako já, což je úplně logický, když jsme dvojčata, že jo.
"Takže kam to bude, slečno?" otázal se mě znovu průvodčí, zamyšleně jsem se na něj podívala.
"Do Bradavic," odvětila jsem nakonec, kývnul a spočítal mi cenu cesty. Zaplatila jsem a hlouběji se zabořila do sedačky. Autobus jel docela dost rychle, ale přežít se to dalo. Vlastně se mi to i líbilo. Ráda jsem chodila na takové ty rychlejší atrakce, při kterých ve mně stoupal adrenalin.
Pozorovala jsem rychle se míhající krajinu za oknem a totálně se ponořila do svých myšlenek, že jsem ani nezaregistrovala, že autobus zastavil.
"Jsme tady, slečinko," ozvalo se nade mnou a v zápětí se mnou někdo lehce zatřásl. Vzhlédla jsem.
"Děje se něco?" zeptala jsem se zmateně průvodčího, který se na mě zubil.
"Jistě že ano! Už jste tady!"
"Oh, jistě. Děkuji," zamumlala jsem rozpačitě a s pozdravem vystoupila z autobusu ven. Jak jsem koutkem oka postřehla, ti tři kluci, co seděli úplně v zadu, mě propalovali zvědavými pohledy a vystoupili spolu se mnou.
"Jdeš do Bradavic?" zeptal se mě jeden z nich, s delšími černými vlasy a bouřkově šedýma očima. Se zájmem se na mě díval a hezky se při tom usmíval. Vážně nebyl k zahození, ale pochybuju, že by to byl nějaký rodinný typ. Děvkař možná, na to jsou tihle modelové stavění, ale rozhodně nebude na dlouhodobé vážnější vztahy.
"Jo," zamumlala jsem trochu nesvá a nervózně se rozhlédla kolem. Stále jsem v nějaké vesnici a v dálce jsem viděla věže Bradavického hradu. Lehce jsem se usmála a nespouštěla z něj oči. Carin měla pravdu, když říkala, že je opravdu nádherný. Z blízka musí být určitě ještě krásnější. A co teprve v noci!
"Hej! Vnímáš?" lusknul mi kdosi prsty před obličejem, trhla jsem sebou.
"Co je?" zamračila jsem se na toho druhé kluka s rozcuchaným hárem.
"Ptali jsme se tě, jestli nechceš doprovodit, a taky jak se jmenuješ," odvětil ten plavovlasý s pobaveným úsměvem.
"Hmm," zabručela jsem nezúčastněně, "Jestli se chcete zdržovat, proč ne."
"A jmenuješ se jak?"
"A jak vy?"
"Já jsem Sirius Black," představil se hned ten s těmi delšími vlasy, "A tohle je James. James Potter," ukázal na toho s tím černým rozcuchem. "A poslední je náš Remík."
"Nech toho, Siriusi," zasmál se mladík a otočil se na mě, "Jsem Remus Lupin." Ztuhla jsem na místě. Tohle mi nějak nezapadalo do plánu. Rozhodně jsem zrovna dneska neměla potkat svýho bratra a jeho kamarády k tomu! Proboha, co já teď budu dělat?!
"Eh..no...já jsem Alice. Alice LaTeasová," dostala jsem ze sebe nakonec ještě celá vyjevená a donutila se se otočit, abych se mohla vydat za ředitelem.
"Nastupuješ do Bradavic?" chopil se slova James, když se mnou srovnali krok. Pokrčila jsem rameny.
"V nejlepším případě."
"Jak to?" nechápal Sirius.
"Musím za Brumbálem, jestli by mi nedovolil tady studovat."
"A do kterého ročníku," zajímal se Remus, který si mě celou dobu prohlížel tak nenápadně, že jsem o tom už od začátku věděla. Ne, že by byl tak neschopnej, to ne. Spíš jsem na něj čuměla taky. Lépe řečeno, oba jsme po sobě nenápadně počumovali a oba sme dělali, že o tom nevíme.
"Sedmý. Musím si ještě dodělat OVCE."
"A kam jsi chodila předtím?" nepřestával ve výslechu James.
"V Austrálii byla jedno taková menší škola magie."
"Tys jsi z Austrálie?" vykulili na mě oči, pobaveně jsem se ušklíbla.
"Ne, z Ruska," odvětila jsem ironicky, "Jasně, že z Austrálie, když jsem tam chodila do školy."
"A proč jsi přestoupila?" zeptal se jen tak mimochodem Remus, ale bylo vidět, že ho to docela zajímá. Docela ráda bych věděla, jestli už něco tuší nebo ne. I když, jak by mohl? Vždyť si přece nejsme vůbec podobní! No, možná trochu rysy v obličeji, ale toho si přece za tak krátkou dobu nemoh všimnout! Zvlášť, když na sebe nevidí!
"Abych našla to, o čem jsem neměla tušení, že mám," odpověděla jsem popravdě, i když z toho nemohli vyčíst nic konkrétního.
"Jasně, tomu rozumíme naprosto dokonale," ušklíbnul se ironicky Sirius, "Jen tak mimochodem, máš kluka?" Po této větě James vyprsknul smíchy a Rem se zatvářil pohoršeně, i když bylo vidět, že se přemáhá, aby se k Jamesovi nepřidal.
"Siriusi!" okřikl ho Remus, ale Black se na něj jen nevinně zaculil a rozhodil ruce s výrazem: co zase já?
"Bavíte se dobře?" zeptala jsem se kluků, když už se smáli všichni tři a já je s pocukávajícími koutky pozorovala. Ti tři vyprskli smíchy znova, jen jsem pobaveně zakroutila hlavou a netrpělivě se podívala na hodinky. "Jo, jasně. Jen se klidně válejte v záchvatech po zemi, já mám času dost."
"To mi taky," dostal ze sebe Sirius, přičemž se snažil popadnout dech a znovu se nerozesmát.
"Pane bože, kam jsem se to dostala?" zalomila jsem rukama, "Z vás asi musej mít ve škole radost."
"To jo," přikývnul James, "Lepší lidi na škole nenajdeš."
"O tom bych se dohadovala," pousmála jsem se a vydala se k hradu, který už byl opravdu jen kousek. Čím jsem bla blíž, tím víc mě uchvacovala jeho krása a majestátnost. Na krásnějším místě jsem opravdu ještě nebyla.
"To by ti asi neprošlo, protože tu ještě nikoho neznáš," usadil mě Sirius, vyplázla jsem na něj jazyk. "Hele, je to tu chvíli a už je to drzý."
"Já?" nasadila jsem výraz naprostého andílka, "Já nic."
"Vážně? Tomu se dá jen těžko věřit."
"Tak si nevěř."
"A mám?"
"Co máš?"
"Věřit andílkovi."
"To jako mně?"
"A komu jinému?"
"Removi?"
"On je anděl?"
"To se ptáš mě?"
"A nemám?"
"No ne, protože já to nevím!"
"A kdo to ví?"
"No já ne."
"A kdo teda?"
"Nevím!"
"Co nevíš?"
"Co co nevím?"
"Já nevím, co nevíš."
"Já vím, že nevíš, co nevím."
"Jak můžeš vědět, že nevím, co nevíš?"
"Protože to nevím ani já."
"Ty nevíš, co nevím, co nevíš?"
"Co co nevím?"
"Nevím, co nevíš, že nevím, že nevíš."
"Eh?" dostala jsem ze sebe inteligentní odpověď, ale to už se James s Remem sklátili v novém záchvatu smíchu.
"Tohle nikam nevede," zakroutil hlavou Sirius a já nemohla jinak, než přikývnout.
"Inteligentní závěr," ocenila jsem a ukázala mu zdvižený palec.
"Já mám dost často inteligentní závěry."
"Vážně? Já myslela, že jseš obarvenej blondýn," rýpla jsem si a radši rychle zdrhala, kdyby mu to náhodou přece jen došlo.
"Hej!" zakřičel za mnou a pomalu mě dobíhal. "Okamžitě zastav!"
"A že ne!" zasmála jsem se a zastavila se až u brány, co byla otevřená, protože jsem věděla, že bez jejich pomoci se k řediteli nedostanu. Sirius doběhl chvíli po mně, zatímco ti dva se loudali někde v zadu a stále se ještě pochechtávali.
"To bylo podlý," zatvářil se Sirius naoko naštvaně, čímž mě akorát tak rozesmál. "Nesměj se."
"Když to nejde," dostala jsem ze sebe ztěžka a sjela po zdi do sedu na zem.
"Neštvi mě," zavrčel, ale koutky mu pobaveně pocukávaly. Já se na rozdíl od něj smála naplno.
"Hej! Jdete nebo co?" zakřičel James, který už byl s Remem dávno v hradu. Prudce jsem vstala a rychlým krokem se vydala za nimi, kdyby měl Sirius náhodou pomstychtivou povahu. To by asi nedopadlo nejlíp.