3.Kapitola SPNO od pasu-Pavly
"Tak jsme tady."
"Jak tady?" rozhlížela jsem se, nikde nic, pusto prázdno, nikde žádný dveře, nic. Kdyby aspoň knihovna, za kterou by mohly být dveře, ale ono tu nic takového není, opravdu nic. Kluci se nad mým počínáním řehtali jak blázni, pardon, ale mírnější označení se k nim vážně nehodilo.
"No tady."
"Citronová zmrzlina." Řekl ten černovlasej brejloun. Jak on to říkal, že se jmenuje? Jackson?…ne…Jack?...ne…Jimmy?… taky ne. James, to je ono James, já jsem, ale chytrá.
Nic, opravdu nic, co blbnou proboha.
"Cukrkandl." Nic
"Citronové dropsy." O co se tu sakra snaží? Po dvacáté cukrovince jsem to nevydržela.
"Co to tu sakra nacvičujete? Kam se chcete dostat? K hadím ocáskům?" Kluci na mě koukali jako, kdyby mi začaly rašit listy z uší a místo hlavy měla dýni.
"Co na mě tak vejráte?" Teprve teď jsem si uvědomila, že nekoukali na mě, ale za mě. Otočila jsem se a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Co to proboha je?
"Jdeš?" otázal se mě můj bráška, jak to krásně zní, můj bráška.
"Co?"
"Jdeš?"
"Nejdu."
"Nejdeš?"
"Jdu."
"Proč si říkala, že nejdeš."
"Tak nejdu."
"Jdeš teda?"
"Nejdu."
"Jdeš!"
"Tak jdu."
"Co se to tu děje?" ozvalo se z otevřeného chrliče a na jezdícím schodišti se objevila postava asi metr osmdesát, vlasy dopasu, barva bílá, vousy nevím kam, barva bílá, co ještě? No mladík to zrovna nebyl, ale s Napoleonem se určitě nepotkal. Půlměsíčkové brýle mu seděli na trochu přerostlém nose.
"Pane Pottere, Lupine Blacku, to už se vám zastesklo po škole? Vždyť už jenom dva dny do nového školního roku."
"To snad asi ne pane profesore." To je nespravedlivý, oni jdou jen jako tělesná stráž nebo spíš jako morální podpora, jestli se tomu dá tak nazvat a mě, která za nim šla jako jediná s dobrým důvodem, si vůbec nevšiml, pane bože, zač mě trestáš?"
"No víte… pane profesore… my tu jsme s Ali." Teprve teď si mě všimnul. No nevím, nevšimla jsem si, že bych měla na hlavě anténky. Ale asi bych se měla podívat. Protože se na mě tak koukal.
"Pojďte za mnou, slečno." No konečně. Ne jen ať za náma nejdou kluci. Prosim, prosim. Pane bože, ať zůstanou dole. Brumbál bude chtít určitě slyšet moje jméno a před Remusem bych to říct nemohla.
"Pánové, mohli byste, prosím, zůstat dole? Já tu se slečnou budu muset probrat pár věcí. Ale paní Norissovou nechte prozatím nepokoji.
Kluci ač neradi odešli čekat, teda aspoň doufám v to, že čekat, před chrlič.
Spolu s tím vousáčem jsem vstoupila do dveří a uviděla překrásně zařízenou pracovnu, nejhezčí v ní byl v rohu, krásný fénix.
"Jmenuji se Albus Brumbál. A docela rád bych věděl, jak se jmenujete co.
"Alice LaTeasová." Zhluboka jsem se nadechla. "Lupinová."
"Co prosím?" Ne Brumlo, slyšíš dobře.
"Alice LaTeasová - Lupinová." Ten dědeček si mě dost zvláštně prohlížel.
"Jsem rád, že vás opět vidím. Vyrostla jste od té doby, co jsem vás viděl naposledy. Kdo by také nevyrostl, když jsem vás viděl naposledy před skoro 17 lety." Koukala jsem na něj jako by byl z jiné planety.
"Co vás sem přivádí?"
"Ráda bych studovala v Bradavicích. Byla s bratrem a svojí rodinou. Bylo by to možné?" podívala jsem se na něj s otázkou v očích, nevím proč, ale měla jsem tak trochu pocit, že on řídí celou Anglii a dění v ní a kdyby se jemu nelíbilo, abych se setkala s rodiči, nikdy bych je nepotkala.
"Určitě." Zhluboka jsem si oddechla, on nakonec nebude asi tak špatnej, jak jsem si na začátku myslela. "Čekal jsem, že přijdete. Svoji studijní složku asi nemáte, že?"
"Tak na tu jsem ani nevzdechla. V Austrálii vlastně říďa ani neví, že chci přestoupit." Usmála jsem se omluvně. A teď se mnou vyrazí dveře.
"Nevadí." Uf. Přešel ke krbu, vzal si letax a vhodil ho do krbu a zařval Kangaroo high school of magic, ředitelna.
"Dicku, můžeš na chvíli?"
"Jistě Albe, co potřebuješ? Nemáš pro mě náhodou jiného profesora lektvarů? Když jsi mi přetáhl toho mýho? Kde já ho mám teď shánět."Ne, ne, ne, to ne, to mi přece nemůžou udělat. Deltora ne, to přece nemůže být pravda, takový primitivní pako, sotva ho skoro vyštípu z Kangaroo, to mám teď začít znova? Šest let práce v prdeli. Šest let riskování školního trestu. Vždyť už byl jednou nohou v blázinci.
"Pracuju na tom. Ale teď potřebuju jinou věc. Pošleš mi prosím studijní složku Alice LaTeastové?"
"Na co?"
"Přestupuje k nám do Bradavic z rodinných důvodů…"
"Takže teď mi přebíráš mimo profesorů i studenty? To jsem si o tobě nemyslel." Cože? Že by nebyl rád, že se mě zbaví? Vždyť jsem to byla, kdo mu přebarvil vlasy na zeleno, taž, že ještě teď má z toho zelený melíry.
"Tu složku ti za chvíli přenesu, nečekej, ale nic malýho, budou toho asi tři krabice, takže si na ně udělej místo." To snad ne, tolik toho být nemůže, no možná krabice, krabice a půl, ale víc jak dvě to určitě nebude. To se klidně vsadim. Tolik trestů jsem neměla.
Náhle se na podlaze objevili čtyři velký krabice a jedna menší, slyšel tady někdo něco o sázce? No dobře možná jich tolik bylo. Brumla neomylně sáhl do té nejmenší a vyndal papírovou složku nadepsanou mým jménem. V ní byly založeny moje osobní údaje a výsledky ročníkových zkoušek a zkoušek NKÚ.
"Koukám, že nejsi žádný andílek." Ukázal na krabice. Hledala jsem v jeho očích něco, co by naznačovalo jeho pocity, ale nějak se mi to nedařilo. "To si určitě budete rozumět s vaším bratrem a jeho kamarády anebo jim budete směle konkurovat, oni mají podobně obsáhlé složky jako vy. Ale teď už k důležitějším věcem. Na jakou profesi se ubíráte?
"Bystrozor."
"Nějaké soukromé hodiny?"
"Léčitelství."
"Asi v tom budete chtít pokračovat, že?"
"Jistě." Co je to za výslech proboha? Vždyť si to všechno může přečíst v tý pitomí složce.
"Pane profesore. Zavedete mě prosím k rodičům? Ráda bych si s nimi konečně popovídala. Ale nevím, kde bydlí a nemůžu přece přijít za Remem, ahoj brácho, jsem tvoje dvojče, prosíme, kde bydlíme? To by nemusel psychicky vydržet."
"Dobře. Pošleme tvého bratra i s jeho kamarády k Potterovým a já tě odvedu k rodičům, souhlas? Tak pojď" konečně uvidim maminku a tatínka, svoje pravé rodiče. To není možný, žaludek se mi stáhnul a po celém těle jsem měla takový divný pocit. Holka, tak jsi právě poprvý v životě nervózní."
"Chlapci omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat, ale my se slečnou musíme ještě něco zařídit. Uvidíte se nejpozději 1. Září."
"Ale…" snažil se protestovat Rem, ale nebylo mu to nic platné.
Když jsme se přemístili, objevili jsme se před krásným domkem někde na vesnici. I když domek není ten správný výraz, spíš to bylo menší rodinné venkovské sídlo.
Brumla se na mě koukal takovým tim vševědoucím pohledem, ale copak může vědět, jak se cítím? Vždyť nikdy nebyl ve stejné situaci jako já. Tak ať se na mě laskavě takhle nekouká.
Zazvonil. Ne, já chci pryč. Honem, kde je tady ňákej keř, strom. Sakra to tady v tý zahradě není žádný křoví? Maminečko, pomoc. Vlastně ne, to bych musela jít dovnitř nebo ona ven. Áááá.
Dveře se otevřely a já se jen tak nenápadně schovala za Brumlu.
"Dobré odpoledne, profesore Brumbále. Co vás k nám přivádí?" přivítal ho krásný, melodický, ženský hlas, byla jsem hrozně zvědavá na tu osobu, které patřil. Tak jsem vykoukla za Brumbálem.
"Al…Ali…Alice?" nezmohla jsem se na nic jiného než na přikývnutí, do mých očí se začali tlačit slzy. Mamka se ke mně rozeběhla a objala mě. Z očí se jí kutálely slzy a já pustila stavidla těch mích také.
"Alice, holčičko moje. Je mi to hrozně líto. Všechno je mi hrozně líto, prosíme odpust mi to, prosím odpust. Odpust mi to holčičko."
"Maminečko. Vždyť jste to udělali pro naše dobro. Nemám ti co odpouštět."
"Broučku, je mi to strašně moc líto."
"CO se to tu děje?" Otočila jsem se po hlase a stuhla, za námi stál usmívající se Remus a dva překvapení cvoci.
Mamka si osušila oči. A asi už to dál nevydržela dusit v sobě, proč taky, že jo?
"Reme, tohle je Alice tvoje." Zhluboka se nadechla. "Dvojče."
"Já to tušil." Zašeptal klidně můj bráška.