6. Kapitola SPNO od pasu-Pavly
„Slečno Lupinová, vy prosím zůstaňte zde. Nejprve zařadíme prvňáčky. A prosím snažte se zde nic nerozbít, až pro vás zavolám, byla bych ráda, kdyby tu našel vztupní síň v takovémhle stavu. Nemám vám sem někoho poslat?“ Co si to ten tuhej uzel myslí? Že jsem nějakej harant, co tu všechno s radostí rozbije všechno. Myslí si snad, že jsem nějakej fakan, kterýho musí někdo hlídat? Co jen jim to Deltor navykládal? Asi se obrátím k vyšší formě teroru, už to nebudou jenom napínáčky na židlích nebo lepidlo na pergamenech, teď to bude mnohom, mnohem horší. Stáhla jsem oči do štěrbinky a kula jsem plány na pomstu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zde zbyla už sama, tuhej uzel ani nepočkal na mojí odpověď, no co je tohle za pořádek? A hele, nejsem tu sama, ono je tu ještě jedno strašidlo.
„Koho pak to tu máme, že by nějakej opozdílek?“
„Ne, to ne, jen mě nechtěj pustit dovnitř, ale ty jsi mi nějakej povědomej, nemáš ty něco společného s Otravou?“
„Ty znáš bráchu?" Vykulilo na mě to cosi svoje očička.
„Nó, chodila jsem na školu, kde straší. Doufám, že s tebou bude stejná sranda jako s ním. Kolikrát jsi za svou strašidelnickou kariéru přilepil Brumlovi klobou k těm jeho pačesům?“ koukal na mě značně vyděšeně, chudák, asi z něj má respekt, pch.
„Ani jednou? Tak to se musí napravit. Co říkáš zítra při večeři?“ zase nic, on mi snad nerozumí. Anglicky mluvím, nepřepnula jsem na žádnou hatlamatlapatlaninu, tak co je? Jen doufám, že mu jde alespoň strašit s tímhle intelektem.
„Koukám ňákej natvrdlej ne? Tak budeš se mnou kopat ligu?“ pokusila jsem se ho povzbudit úsměvem, ale to mělo za následek jediné, slítnul ze vzduchu tvrdě na pr…zadní část těla.
„Musím říct, že s Otravou byla lepší spolupráce.“ Povzdechla jsem si. Tenhle hrad neznám, bylo by dobrý mít tu spojence, musím přece nějak vyštípat Deltora, nemůžu to přece nechat znovu mi ničit život, teda ničila jsem ho spíš já jemu, ale neměl si začínat. No konečně se ten bloud vzpamatoval, už bylo na čase.
„Jak se vůbec jmenuješ?“
„Alice.“
„A dááááááááááááááááááál“ natáhl zvědavě.
„To není pro naši budoucí spolupráci důležité.“ Odpálkovala jsem ho, co si vůbec myslí? Já ho neznám a a a . Ale to je jedno. Použila jsem dešťové kouzlo. Přímo nad tím zoufalcem se roztrhla mračna a on si zoufal. Ještě zdálky jsem slyšela jeho nadávky a pošklebky, právě jsem si udělala prvního nepřítele, teda vlastně třetího za a) Deltor za b) ten blonďatej debil Malfoy a za c) ten Bloud. To se nám to, ale hezky rozjíždí.
Sedla jsem si na tu jedinou sotva držící stoličku, co tu byla. Zavřela jsem oči a pomalu si na ni sedla, drží, to je úleva. Opřela jsem se o rozpadající se opěradlo, ale alespoň něco, pokusila jsem se usnout, to zařazování podle počtu těch prcků bude asi na dlouho. Na dnešek jsem toho moc nenapsala, vymýšlela jsem plán na pomstu klukům, brzo už bude všechno připraveno k použití.
*OoOoOoOoO*
„Co blbneš Poterová?“
„Jsem Evansová, myslela jsem, že ty to víš, ze všech nejlíp, když běžně vykřikuješ moje jméno po chodbách. Nebo to snad nejsi ty, kdo řve. ´Hej, Evansová, nepůjdeš se mnou na rande?´nebo ´hej Evansová, dneska ti to sekne?´Zapiš si za uši, NIKDY NEBUDU POTTEROVÁ!“ To než tebe, tak to si radši vezmu tu obří oliheň, co sídlí v jezeře“ řvala nepříčetně Lili na celej vagón a hlavně na nebohého Pottera, sice by se o té nebohosti dalo směle pochybovat.
Přitočila jsem se k Removi. „Co, že se ti dva tak milujou?“zeptala jsem se ironicky.
„Ale oni se vážně milujou, teda aspoň James ji miluje už asi od prváku a myslím, že její city taky nejsou tak chladné, jak si myslí.“ Podívala jsem se na nechápavě na Rema, ale pak se nám najednou objevil na rtech potutelný úsměv a nevím jestli jemu, ale v mé hlavě se zrodil geniální plán, jak dát ty dva dohromady.
„Napadlo tě to samí, co mě?“
„Jak mám vědět, jestli mě napadlo, to co tebe, když ti do hlavy nevidím?“
„Ale však víš, myslím.“ Kývnul k těm dvoum.
„Mám asi stejný myšlenky.“
„Aby ne, vždyť jsme dvojčata sestřičko.“
„Myslíš, že se nám to povede bratříčku?“
„Musí sestřičko, jinak to s nima nebude k vydržení.“
Crrrrrrr. Crrrrr.
*OoOoOoOoO*
Co je sakra to nepříjemný zvonění. Fuj, to je nepříjemný. Sakra vypněte to někdo ten klakson.
„Ááááááááááááá“ zaječela jsem a chtěla jsem vyletět. Místo toho se propadla ta zpropadená židle a já spadla na zem, au au au to bolí, sakra proč ta židle musela pustit třísky? Mokrá od hlavy až k patě, a v zadku a na dlaních a nohách třísky, au.
„Co tu nacvičujete vy idioti? Tohle byl můj nejlepší hábit. To mi zaplatíte. Au. Co vás to napadlo vy idioti s IQ zmrlý vánočky?“
„Nic proti sestřičko, ale sklapni. Tvůj líbezný hlásek děsí všechny právě zařazený prvňáčky v síni. Jo a málem si zaspala svoje zařazování, už 15 minut se tě snaží McGonagalová dovolat.“
„Kdo že?“
„McGonagalová, už ji znáš, to je ta profesorka co tu byla s prvňáčky.“
„Ty myslíš tu s tím nemožným hábitem a tuhým uzlem?“ James se rozesmál a Sirius ukázal hlavou na otevřené dveře, a sakra. Já bych si asi měla dávat pozor na pusinku.
"A to mě nešlo vzbudit jemnějc sakra? Stačilo mě přivolat kouzlem ne? Třeba bych se probudila a nestůjte tam jak tři pomlázky, co zapustily kořeny, když už nebyli potřeba a laskavě mi pomozte. To je úroveň, nejdřív člověku pomůžou na zem a pak mu nepomůžou nahoru. Proboha, kdo vás učil etiketu? Toho člověka by měli poslat do tropickejch ledovej ploch na převýchovu, to jejich snažení je na Azkaban. Co se smějete jak dva před svěrací kazajkou, zvedněte mě krusi z tý země.“
Nakonec mě přece jenou ty dva idioti z těch třech imbecilů pomohli na nohy, ale že jim to trvalo.
„Au," chytla jsem se za zadek a pomalím krokem se vydala do síně. Před profesorským stolem stál značně nerudný tuhý uzel. Asi je v menopauze nebo co. Asi bych jí neměla moc provokovat pomalým příchodem, mávla jsem rukou, ani jsem si neuvědomila, že hůlka zůstala někde v tý druhý místnůstce a na mě se upírají zraky všech v síni, teda, oni se upírali asi už předtím, ale to je vedlejší. Moje botky dostali kolečka a dvoufázovej tryskovej pohon. Ale připomeňte mi, že bych se na tom měla naučit brzdit. „Áááááá“ zařvala jsem jako už několikrát a skončila svůj první pokus s kolečkama rozpláclá před schůdkem, který vedl ke stoličce.
Během následující minuty jsem se snažila vyškrábat na židli a tuhej uzel nebo jak jí to nazval Remík, McGregorová - ne, McGelrovová taky ne, sakra jak to bylo, no teď to stejně není důležitý, začala rudnout v obličeji a asi se musela hodně přemáhat, aby mi sama nepomohla, ale přemoct se mohla, nebo ne? Když jsem se tam SAMA vyškrábala s vítězoslavným úsměvem, ta…profesorka ehm. My nasadila na hlavu nějakej klóbrc, sice trochu předpotopní, ale asi stále funkční jinak by mi ho asi nedávali, že?
„Vítám tě.“
„Taky tě zdravím, že tě to ještě baví. Každej rok dělat to samí, co kdybys zkusil zařazovat lidi podle jejich humoru nebo …“
„Myslím, že zůstanu u starých dobrých metod a zařadím tě podle schopností.“
„To jsem si myslela, že právě ty nebudeš tak konzervativní, vždyť si mladík, kolik ti je? Čtyři a půltisíce let?“
„Uber děvče, pouze 1500.“
„To je pravdu velkej věkovej rozdíl. A to pořád zařazuješ podle inteligence? To si děláš prdel ne?“
„Buď slušná, děvče. Ano pořád zařazuju podle inteligence.“
„Vždyť jsem to říkala, chce to změnu. Aspoň to zkus. Je to černý a pouští to hrůzu.“
„Ne…“
„Nevíš? Havran s kulometem. Ještě mám jednu: Je to modrý a lítá to.“
„Nech…“
„Komás s křečovejma žílama. Nebo: leze leze po železe, nedá pokoj až tam vleze.“
„Al…“
„Taky nevíš? A to si říkáš moudrej? No přece opilej tankista hledá cestu do tanku…“
„DOST. Ztichni na chvilku a nech mě pracovat, já potřebuju klid, chápeš to klid!“
„Ty pracuje?“
„Kuš už, musíme tě zařadit.“
„Vážně? Na to bych bez tebe nepřišla, ale má to jeden dost podstatnej nedostatek, ne? My tě musíme zařadit, ale TY mě musíš zařadit. Tak na co čekáš?“
„Zklapni už. Nebo tě nezařadím nikam.“
„To jde? Vždyť pak bych nemohla svojí koleji ubírat body, to je přece nepřípustný, a učitelé by asi taky nebyli moc nadšený, kdyby mě museli učit zvlášť, no a taky víš kolik kolik času by měli navíc, kdyby je se mnou nemuseli trávit na školních tres…“
„Nebelvír.“ Řekl ten klobrc tak nahlas až mi málem praskly ušní bubínky.
„Neřvi na mě a nech mě laskavě domluvit.“
„Řek jsem nebelvír.“
„A co já s tím? To si to mám namazat na chleba nebo…“
„Ne, to je tvoje nová kolej. Už se prosím přemísti k jejich stolu a husti ty svý keci do někoho jinýho!“
Naštvaně jsem se zvedla a znovu si sedla , protože mi podjeli nohy, pitomí boty, takovýhle nápady můžu mít jenom já. Rukou jsem poslala klobouk do ruky překvapené profesorky, která byla bílá jako stěna.
„Není vám něco?“ zeptala jsem se jí.
„Ne, ne děkuji, slečno. A jděte si sednou ke svému stolu prosím.“
„Na okolečkovaných scatech jsem přijela k nebelvírskému stolu a vztekle si sedla vedle Rema, který měl pusu od ucha k uchu.
"Co se směješ? Tobě se snad nikdy v životě nestalo, že bys někdy usnul?“ jen tak mimochodem jsem prohodila. „To je tuhej uzel vždycky tak nerudná?“
„Jen pro tvou informaci, nikdo se jí nedovolí vytočit, a taky jí asi docela děsí, že tě má ve svojí koleji.“
„Cože, jak svojí koleji?“
„Ona je ředitelka naší koleje.“
„A sakra, to bych si asi měla dávat bacha co?“ on se na mě jen vševědoucně usmál a mě se v hlavě zrodil plán, několikrát jsem mávla pod stolem rukou a zamumlala pár slov, všichni kolem mě na mě koukali jak na idiota, však oni se budou divit hošánci.
Opřela jsem se spokojeně, spletla si ruce na prsou. Za chvíli se od stolu, kde seděl ten debil blonďák zelený, se ozval huronský smích, i když znělo to jak tahání kočky za ocas, ale to je jen menší detajl. Dílo úspěšně dokonáno.
Komentáře
Přehled komentářů
tak to se povedlo!!! prý McGonnagalová v menopauze...:D:D a to jsem si doteď myslela, že to ten klobouk mívá jednoduchý, ale jak jest viděst, stačí jedna Alice...skvělý
Wow
(Dark Lady, 22. 3. 2008 17:06)
teda...nevím, co říct , poídka moc pěkná, i když nemám moc času ji číst, škoda...
Ps: Nechtěly byste spřátelit??:)
super :D:D
(jaja, 15. 3. 2008 19:18)to je perfektna kapca..skvele som sa pobavila..dlho som sa tak nezasmiala :D:D..neviem sa dockat dalsej kapitolky :)
bombastic:)
(ajvi, 22. 4. 2008 10:31)