Celá síň se postupně zaplnila studenty, jejichž hlasité debaty byly ukončeny pouhopouhým Brumbálovým gestem, který si nekompromisně zjednal klid. Ve tváři měl přitom velice vážný výraz, jaký jsem u něj snad ještě nikdy neviděla, a dokonce jsem postřehla, že tuhej uzel je poněkud bledší než kdy dřív. Ne, že by ho dohnalo stáří, to zřejmě ne, protože celkem i vypadá na to, že by mu dokázal zdrhnout, ale přece jen jsem se musela zamračit, protože zdravě rozhodně nepůsobil. Třeba na něj zaútočil nějakej zákeřnej bacil… Budu muset toho Malfoye eliminovat ze hry, jinak by moh nakazit celej učitelskej sbor tou svojí blbostí, jako to zřejmě udělal s Maggy.
„Zajisté se ptáte, proč jste byli vyrušeni z vyučovacích hodin. Vhodnou odpovědí může být to, že nastala velice vážná situace, která nemá odkladu, a všichni do jednoho byste o ní měli vědět.“ Mám takovej pocit, že některý lidi napětím ani nedejchaj… Kdo jim kurňa bude dávat první pomoct?! „Dnes byla nečekaně napadena kouzelnická škola, která je většině z vás jistě dobře známá – Krásnohůlky. Naštěstí se ji podařilo uchránit, tak jako studenty, a takzvaní smrtijedi, spojenci jistého lorda Voldemorta byli buď zatčeni, pochytáni nebo utekli. Nicméně škody byly napáchány značné a proto mě madame Maxime, ředitelka Krásnohůlské akademie, požádala, zda by se někteří studenti, většinou z pátých a šestých ročníků, nemohli uchýlit k nám do Bradavic, aby mohli na konci roku bez větších problému složit zkoušky NKÚ a OVCE, zatímco by byla jejich škola maximálně do konce tohoto roku opravena. Proto bude nejlepší, když na dnešní den dostane volno a připravíte se na příjezd našich dočasných hostů, kteří kolem doby oběda překročí naše pozemky. Sraz všech bradavických studentů bude před hlavní bránou v půl dvanácté. Nyní se můžete odebrat na své koleje.“
„No páni,“ vydechla jsem šokovaně a podívala se po trojici kluků kolem mě, kteří byli stejně překvapeni jako já, že se ani chudáčky nezmohli na slovo. Mě vlastně téměř taky nebylo ani slyšet, protože hned, jakmile Brumbál zakončil svůj proslov, se síní rozlehl tak hlasitý šum, že z toho skoro až zaléhaly uši. No, ono mezi námi: rozhodně bylo o čem si povídat. „Myslíte, že do Krásnohůlek choděj i kluci?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem, čímž se mi dostalo jednoho velkého káravého pohledu od mého drahého milovaného bratříčka, kterej by mě zřejmě momentálně nejradši zabil za mé myšlenkové pochody, které, jak by to nazval on, nejsou vůbec taktní.
„Ty máš starosti,“ ušklíbl se Sirius dřív, než stihnul něco říct brácha. „Stejně je to ale takový… divný. Si to vemte, taková dobře chráněná škola a smrtijedi si ji jen tak mírnix stírnix napadnou. To je prostě divný.“
„Myslíš jako, že by je tam někdo zaved?“ zamračil se James zamyšleně, Sirius pokrčil rameny.
„Tak to nemám páru… Ale je to divný.“
„A jestli se dostali do Krásnohůlek,“ ozval se Remus a hlas se mu nepatrně zachvěl. „Tak se můžou dostat i do Bradavic.“ Všichni čtyři jsme se po sobě podívali a na okamžik jsem v očích ostatních zahlédla obavy, které jsem cítila i já. Jasně, sice se říká, že jsou Bradavice nebezpečnější místo v Anglii, ale jaký je teda potom nejbezpečnější místo ve Francii, když už ne škola čar a kouzel? Nevím, ale najednou mám takovej divnej pocit… Až teprve teď si vlastně uvědomuju, že tady jsem teoreticky ještě v bezpečí, zvlášť když je tu Brumbál, ale co až vyjdeme školu? Vždyť tam venku začíná válka a… Mám z válek strach. Už to slovo je děsivé. Přináší s sebou utrpení, strach, čirou hrůzu a spoustu obětí. A já nechci ztratit někoho blízkého nebo kamaráda. Ani nechci zemřít takhle mladá.
„Alice, jdeš?“ zamával mi před očima Remus a já si teprve teď všimla, že už je velká síň téměř prázdná, jak se všichni odebrali na kolej, a můj brácha se snaží už delší sobu upoutat moji pozornost. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jo, jasně,“ zamumlala jsem stále ještě v hrůzu nahánějící melancholii, kterou jsem se snažila zatlačit zase zpátky do svého nitra nějakými pozitivními myšlenkami. Moc mi přitom pomohlo, že mě bráška objal kolem ramen a vedl mě ven z Velké síně přímo na prosluněné školní pozemky, kde se nacházelo nemálo studentů, kteří se, i přes tak hrozivé zprávy, rozhodli využít nečekaného volna a lenošit nebo se prost jen tak vystavovat hřejivému sluníčku, jež doprovázel slabý chladnější větřík oznamující, že už se opět blíží podzim. Čas, kdy se stromy zahalí do barevných hávů, ptáci dozpívají své poslední skladby a pak zmizí v dálkách, které pro ně znamenají něco lepšího, nějakou naději.
***
Poledne bylo docela v dohlednu, asi tak pět minut stráveného života, a celé Bradavice byly nashromážděny před hradem. Studenti, až na pár výjimek, netrpělivě a natěšeně vyčkávali, kdy se krásnohůlští konečně objeví a mezi námi, mohli by jako hejbnout kostrou, protože mám docela hlada. Od snídaně jsem totiž nic nejedla a to už je co říct, protože já většinou sežeru skoro vagón jídla a po třech hodinách mám zase hlad. Nepochopitelné, ale je to tak. Pořád jsem tvrdila, i když ne nahlas, že jsem takovej hokus pokus přírody, hlavně co se mojí inteligence nebo duševních chorob týče. A mýho žaludku taky.
„Podívejte! Támhle!“ vyjekl vyjukaně nějaký druhák a malým prstíkem ukazoval k obloze, kam se následně všichni podívali. Zamžourala jsem a stěží jsem uviděla nějakou miniaturní černou tečku. Jak to moh ten prďola vidět? Vždyť je menší, mladší a navíc duševně méně vyspělý! Zase jsou tu za debily ti starší, kteří si toho díky své inteligenci měli všimnout dřív a ne se nechat trumfnout nějakým mini špuntem. To je úroveň, toto. Dneska už se ty děti snad roděj menší a menší a ještě ke všemu s přirozeným IQ! Jinak to prostě není možný!
Všichni upírali oči na zvětšující se skvrnu, která se následně ukázala být kočáry jedoucími za sebou. Netrvalo dlouho a i ty skončily na zemi. Ne, jakože by spadly, i když uznejte, že by to byla docela prdel, ale prostě a jednoduše přistály. Co jinýho taky, že jo? Na rozdíl od ostatních jsem jako magor nenatahovala krk, abych viděla, ale stoupla si na schody, abych měla o všem lepší přehled. Někdy překvapím i sama sebe, že vymyslím něco logickýho, což se u mě vážně cení.
„Vítejte v Bradavicích!“ usmál se na nově příchozí – počkat! To je blbost! Nejsou to nově příchozí, protože to by museli přijít pěšky! A nemohli přijít pěšky, když tu stojej kočáry, kterýma evidentně přiletěly! A jelikož jima přiletěli, nemohli přijít pěšky! Navíc až z Francie!… Nu dobře, budeme teda řikat nově přiletící. Zní to blbě, ale je to holý fakt. Fajn, pokračujeme od dobráckých úsměvů Brumbála na nově přiletící do našeho velkého letního, podzimního, zimního a jarního, zkrátka celoročního sídla. „Následujte mě prosím do Velké síně, jistě jste hladoví.“ Jo, jsem. Já rozhodně. A u ostatních je mi to jedno, ti ať si třeba stavěj pyramidu. Hlavně ať už mi dá někdo najíst!
***
„…Mon Dieu! Taková petit pokoj! A ta zrcadlo! Petit! Mon Dieu! My mít v Krásnohůlky velká, velká zrcadlo!“ lamentovala vysoká blondýna s jasně zelenýma očima, nohama jak žirafa a prsama jak Himaláje. Vážně nechápu, jak takhle může žít. Nejen, že od tý doby, co jí zařadil klobouk do Nebelvíru, což absolutně nechápu, jak se mohlo stát, protože její smysl pro humor se houpe tak nízko, že by na to ani stostupňová minusová stupnice nestačila, a o její inteligenci začínám taky silně pochybovat, si neustále na něco stěžuje a nám s Lily nezbývá nic jiného než ji s pozdviženým obočím pozorovat, jak kritizuje všechno co uvidí, protože jsme měli všichni od Brumbála ta nějak nepřímo nařízeno, abychom k naší drahé návštěvě, která tu skejsne až do Vánoc, byli milí a laskaví.
Nic proti Krásnohůlkám, ti kluci, co sem přišli s těma slepicema, jsou celkem k sežrání, na tom jsme se s Lily obě shodly, ale bydlet s tímhle mimoňovitým stvořením na jednom pokoji bude taky něco zajímavýho. Buďto to nepřežijeme my s Lily nebo stihneme k našemu obrovskému štěstí včas emigrovat. Třetí možností, která se ale zdá být víc než nereálná a absurdní, je, že si ta vyplastikovaná dokonalá barbienovitá žirafa přestane stěžovat, zavře hubu a bude počítat dny do svého odjezdu. Pochybuju ale, že bysme měly takový štěstí. Každopádně stále ještě můžeme doufat. Navíc, všichni z Krásnohůlek nemůžou být tak zkažení jako ona, ne? To by byl pro nebohé obyvatele Bradavic až příliš velký trest.
„Kde být salle de bains?“ obrátil se ten zjev na mě zcela nečekaně, že jsem na ni zůstala ještě několik minut zaraženě civět, než jsem se zmohla na naprosto originální:
„Cože?“
„Salle de bains,“ zopakovala blondýna a zřejmě jí nějak nešlo na mozek (ona vlastně ani žádnej nemá), jak to že nevím tak podstatnou a životně důležitou věc. Tak na mě aspoň zírala. Ale ono jde docela těžko odpovídat, když vůbec nemáte šajna o tom, co po vás kdo chce.
„Amouillante?“ dostala jsem ze sebe jediný francouzský slovo, který jsem znala z nějakýho přiblblýho seriálu, ale zřejmě to neudělalo tak velký dojem, jak jsem chtěla. Ta holka na mě totiž zaraženě vykulila svoje zelený kukadla, takže vypadala jako kudlanka při porodu, a následně jako ten samý hmyz při vraždě svého krátkodobého partnera.
„Tse!“ pohodila uraženě svými dlouhými vlasy, až mě švihly do obličeje, a odkráčela do dveří, které vedly do koupelny, jak asi ráčila následně zjistit. Nevypadalo to, že by chtěla jít zrovna právě tam, asi měla zamířeno pryč z tohohle doupěte, kterým zřejmě od teďka nanejvýš opovrhuje, ale zřejmě aby nebyla za debila, vlezla dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Otočila jsem se na Lily, která horlivě listovala ve francouzsko-anglickém slovníku a pravděpodobně hledala důvod toho, proč se to strašidlo tak urazilo. Upřímně, taky by mě to zajímalo. Že by byla moje francouzština až natolik odstrašující, že by se jí zalekl i rozený Francouz? Doufám, že ne, protože jinak bych byla nejen za totálního magora, ale nemohla bych ani pohledem zavadit o ty fešáky, co se k nám dočasně nastěhovali. A to by byla škoda.
„Mám to!“ vykřikla vítězně Lily, chvíli zírala do tý bichle, ale pak vyprskla smíchy, až se svalila na postel, na které seděla. Nechápavě jsem na ni s nakrčeným obočím zírala, až jsem to po několika minutách nevydržela a přisedla si k ní.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí opatrně jako naprosto nemocného člověka, který spíš než do školy patří na psychiatrii, ale snažila jsem se, aby to tak nevypadalo nebo by se z ní nakonec stal vražedně vražedný vrah nevinných a naprosto inteligentních lidí, kteří jsou budoucí elitou kouzelnického světa. Komu to nedošlo, tak je úplně blbej, protože jsem právě mluvila o sobě, samozřejmě. To je snad jasný, ne?
„Kdybys to… Ty jsi tele,“ smála se, zatímco já se na ni dotčeně zamračila a naštvaným pohledem ji vybízela k tomu, aby konečně vysvětlila, proč se řehtá jak postižená kobyla s rovnátkama, a ona konečně zmlkla. Díky bohu. „Charlotte se tě ptala, kde je koupelna. A tys jí řekla kráva před otelením.“ V tu chvíli jsem se neudržela ani já a vyprskla jsem smíchy jako ona před chvíli. Teď už jsem moc dobře chápala, proč se tak nafoukla a tvářila se jak kobylka. Kdo taky ne, že jo? Asi si to vyložila poměrně jinak, no řekněte: chtěla bych snad já někoho úmyslně nazvat krávou před otelením? Já takový andílek a neviňátko? Že ne, taky si myslim. Tohle se ke mně prostě nehodí. Ale aspoň už vím, co to slovo z toho seriálu znamená. Proč já se na něj vlastně dívala? Že bych až tolik byla na biologii?
„To být très vtipná.“ ozvalo se ode dveří koupelny, odkud na nás naštvaně shlížela Charlotte, teda jako ta blondýna. Zatvářila jsem se jako neviňátko, zatímco Lily nahodila omluvný kukuč.
„Promiň, my to tak nemyslely,“ usmála se na ni mile, blondýnka pokývala hlavou, ale nepřestávala se mračit.
„Toto být vraiment très petit pokoj,“ začala zase nadávat a vrátila se k vybalování svých věcí z velkého lodního kufru, kterej byl z 91% naplněnej hadrama, z 8% kosmetikou a zbylý jedno procento byly učebnice a nějaký francouzský časopisy. Normálně, taková diskriminace! Už se ani nedivím, že mi přijde tak vypatlaná, protože ona normálně vypatlaná je! To ani já nemám tolik hadrů a šminek jako ona a to už je co říct! Ne, že bych potřebovala vypadat jako Miss World, ale nikdy prostě neuškodí se trochu namalovat, ale rozhodně na tom nejsem zas tak špatně jako tahle výstavní kráva, co má na ksichtu víc make-upu než všechny americký filmový hvězdy dohromady!… No dobře, teď přehánim. Ale vážně mi přijde, že ta žije, aby se líbila a byla obdivována ostatníma, protože tohle jinak není možný. No, uvidíme, co se z toho vyklube.
„Hele, já půjdu navštívit bráchu,“ kývla jsem na Lily a zmizela dřív, než mě stihla zastavit. Stále s úsměvem jsem seběhla schody a zamířila do chlapeckých ložnic sedmých ročníků. Nevšímala jsem si pohledů, který na mě ostatní kluci vrhali, i když jsem si nějakou tu provokaci neodpustila a házela úsměvy sem a tam. Pak jsem ale stanula před dveřmi pokoje Pobertů, tudíž i mýho bratra, ale dřív než jsem stihla zaklepat, zarazila mě jmenovka na dveřích, která tam zaručeně nebyla. Zřejmě nějakej Francouz přibyl i ke klukům do pokoje. Hi, ty asi musej bejt nadšený.
Louise Lorenzo… Docela hezký jméno. Dvě L… Zajímavý. Zřejmě to bude mít chudáček kvůli tomu až moc složitý nebo je to klikař a má život jednoduchej. Chi, jen doufám, že to bude nějakej nafoukanec jako to pako nahoře v našem pokoji, aby si to kluci tak pořádně užili. I když pochybuju, že by měli až tak zlatý nervy jako já s Lily, teda spíš jenom Lily, a vydrželi to s nějakym otravou až do konce. Ale kdo ví? Petr je s nima přece taky pořád, ne? No nic.
Konečně jsem zaklepala na dveře jejich pokoje a čekala, až se někdo uráčí mi otevřít. Trvalo to jen chvíli, asi půl minuty, než se to dřevo pohnulo a já v tu chvíli zůstala stát s otevřenou pusou. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, i když jsem chtěla prvně něco říct. Přede mnou totiž nestál ani bratr, ani James, ani Sirius a už vůbec ne Petr. To něco, co teď právě bylo přímo před mýma očima, přímo na můj dosah a přímo naproti mně bylo doslova a do písmene ztělesnění boha.
Trošku delší, tmavěji blond vlasy tomu fešákovi padaly do obličeje, což působilo dost sexy, ale taky pěkně tajuplně, a podtrhovaly to jeho temně modré oči, ve kterých poskakovaly jiskřičky života. Porozepnutá bílá školní košile odhalovala kus z jeho hebké, svádivé, vypracované a opálené hrudi – nad tím pohledem se mi málem zastavil dech a zrychlilo srdce o několik úderů za minutu rychleji, a ty krásné svalnaté ruce… Vypadal fakticky k sežrání.
Dámy a pánové, tímto slavnostně a zcela dezorientovaně, i když naprosto při smyslech a plné fyzické i duševní síle, prohlašuji, že jsem se asi zamilovala do toho nejkrásnějšího stvoření, jaký jsem kdy viděla.
jůůůůůů
(ajvi, 22. 4. 2008 10:39)