1. Kapitola ZČVKD
Z deníku Daniely Wilsonové 25.3.1976
Milý Deníčku!
Píši ti proto, že je to právě pět let, co moji rodiče odešli do nebe. Je mi smutno. Zjistila jsem, že jsem na ně naštvaná! Jak mě tu mohli nechat samotnou? Jak si mohli bez rozloučení odejít? Nikdy nezapomenu na ten den kdy pro mě do školy přišla policie a odvezla mě sem, do domu, kde žijí děti bez rodíčů. Je to tu jako dětské vězení! Ale brzo mi bude šestnáct let a já už budu muset vydržet pouhý rok v tomto pekle a odejdu pryč...
Daniela se slzami v očích zavřela deník. Bylo léto, přesněji 25.8.1976. Ozvelo se zaklepání na dveře pokoje, ve kterém bydlelo pět dívek mezi kterými byla samozřejmě i Daniela.
"Ahoj Dan! Tak co ty naše oslavenkyně?" vtrhla do pokoje černovlasá o rok mladší dívka překypující energií. "No tak, trochu slavnostní nálady! Šestnáct ti není každý den!" dodala, když viděla obličej své zrzavé kamarádky.
"Jasně Allys, já jsem ráda!" řekla Dan otráveně a zachytila podrážděný obličej černovlásky, která zrovna sedala na postel. "Jen to tu musím ještě rok vydržet! A asi to nepřežiju!" dodala naštvaně.
"Ale jo, vydržíš! Vždyť tu máš mě!" usmála se černovlasá Allys. Dan si sedla vedle ní a začala se smát. "A to je nějaká výhra?" zeptala se. Allys se na ni uraženě koukla a řekla "Samozřejmě že je to výhra! Jo a tady máš dárek, i když mě furt pěkně štveš, tak ti ho dám!" řekla a podala zrzce malý spoře zabalený balíček.
Obracela tu malou věc v ruce a prohlížela ji ze všech stran. Nakonec se odhodlala a velmi pomalu začala tu malou věcičku rozbalovat. Pod balícím papírem, který vyrobyla Allys sama byla malá sametová krabička v jaké ve filmech bývá nějaký šperk. Roztřesenýma rukama ji otevřela a zalapala po dechu. Na jemném stříbrném řetízku se houpal stříbrný motýlek. Křidélka měl zdobená světle modrými kamínky.
"Kde jsi to prosím tě vzala? Vždyť to muselo být hrozně drahý!" řekla nevěřícně Danča.
Allys se na ni usmála. "Dostala jsem ji od své mámy, je to jediné co mi po ní zbylo." vysvětlila a zachytila Danin pohled.
"Allys to nemohu přijmout!" zakroutila Daniel hlavou.
"Ale ano! Ten motýl je kouzelný, vždy když mi bylo smutno, on mi dodal sílu jít dál! Je světlo v temnotách stejně jako ty! Bude se k tobě moc hodit! Byl pro mě moc důležitý stejně jako ty a proto ti ho chci dát, ty ho budeš opatrovat jako oko v hlavě, tím jsem si jistá!" řekla Allys a usmála se na svoji kamarádku. Dan to strašně potěšilo.
"Děkuju!" šeptla a vrhla se Allys kolem krku. Po chvíli co si povídaly zapla Allys Dan na krk motýlka a ten nepatrně zazářil. Všimla si toho jen Allys.
"WILSONOVÁ! OKAMŽITĚ DOLŮ!" rozezněl se po domě hlas "milé" madame O´Donellové. Byla to taková malá a tlustá dáma. Nosila tirkysové šaty a přes ně většinou růžový háčkovaný svetr. Vypadala jako bonbon. Od první chvíle Danielu nenáviděla a dělala jí ze života peklo. Daniel se ovšem postupně naučila jak ji nenechat aby se do ní navážela, takže O´Donellka byla vždy po jejich sporu v poli poražených.
"Krucinál! Ta kráva mi snad nedá pokoj!" zalamentovala Dan a podívala se na Allys. "Za chvíli se vrátím! Jen asi potřebuje, aby ji zas někdo poslal do míst, která důvěrně zná jen ona!" řekla Dan a společně s Allys se rozesmála.
Vyšla z pokoje a vydala se ke starým dřevěným schodům. Schody byly potaženy starým plesnivým kobercem jehož barva byla dříve asi červená, nyní ovšem barva s trochou fantazie připomínala zapranou růžovou s šedými fleky. Koberec nebyl na schodech dostatečně upevněn, takže každou chvíli někdo zakopl.
"No tak Wilsonová! Dělej!" zařvala na zrzku z dola O´Donellka.
"Copak lítám?" zaptala se podrážděně Dan. byla na druhém konci od hora, když ji zezadu někdo žduchnul dolů. Její bezvládné tělo se skutálelo z dobrých dvaceti schodů a Daniel samozřejmě nezapoměla po každé hlavou nebo jinou částí těla vrazit střídavě do zdi a zábradlí. Zůstala pod schody ležet beze známky života.
"Můj úkol je u konce, takhle to mělo být!" šeptla černovlasá dívka na hoře na schodech a dívajíce se na svoji ležící a skrvavenou kamarádku se rozplynula jako dým.
Perfektni
(Nikita, 7. 4. 2008 18:18)